Úvod | Databáze prací | Vyhledávání | Odkazy Přihlášení Vkládání dokumentů Univerzita Fakulta Katedra Obor Jazyk Typ práce Název Název upřesnující Název anglický Jméno autora Přijmení autora Rodné příjmení autora Vedoucí práce Rok obhajoby Počet stran Přílohy Typ přílohy Místo uložení Klíčová slova Juraj Beneš, Cisárove nové šaty, reflexia opery Klíčová slova anglicky Juraj Beneš, Des Kaisers neue Kleider, Opernreflexion Anotace Operná prvotina Juraja Beneša, autorova absolventská práca na VŠMU z roku 1966, bola v Opere SND premiérovaná 29. 3. 1969. V slovenskej opernej tvorbe 60. rokov, najmä Eugena Suchoňa a Jána Cikkera, iv odbornom diskurze dominoval konzervativizmus: koncepcia opery konca 19. storočia, založená na expresivite a identifikácii diváka s postavami, bola chápaná ako samozrejmosť. Beneš pri tvorbe uplatňoval princípy antiiluzívneho hudobného divadla, blízke raným javiskovým dielam Igora Stravinského ako Slávikči Príbeh vojaka: autonómna a antipsychologická funkcia hudby v opere, uzavreté hudobné čísla, používanie foriem absolútnej hudby i známeho námetu. Hudobný materiál diela je kompaktný a vystavaný na niekoľkých motívoch, ktoré však Beneš fragmentuje či hromadí bez logických súvislostí. Dielo, zložené z trinástich situácií, má dve príbehové línie –hovorenú postavu Ženy so surrealistickými textami skladateľa a tri situácie z Andersenovej rozprávky koncipované ako statické obrazy bez väčšej javiskovej akcie. Napriek deklarovanej grotesknej, odťažitej estetike však skladateľ v poslednom čísle uplatňuje romantickú katarznú hudbu, ktorá interpretáciu diela sťažuje. Súvisí stým i prvá a jediná inscenácia diela v SND od Július Gyermeka, ktorý spojil obe dejové línie do katarzného konca o víťazstve pravdy. Benešova pôvodná verzia, zapísaná ivtlačenom klavírnom výťahu zr. 1970, však mala groteskno-absurdný nádych bez akcentovania posolstva, hoci hudba naznačuje opak. Táto otázka predstavuje problém hraníc analytickej interpretácie diela: Benešove tvorivé princípy boli pri tvorbe diela nevyzreté a nie je možné jasne identifikovať zámer autora. Dielo bolo kritikou prijaté pozitívne ako prelom, no v textoch prevažujú dojmy nad fundovaným zaradením diela do kontextu. Paradoxom je, že dielo bolo napriek svojej estetickej, no sčasti i politickej subverzívnosti pozitívne prijaté i otvorene prorežimnými kritikmi: jav, ktorý sa opakoval aj pri ďalších autorových operách. Beneš nebol „národným“ tvorcom „národnej“ hudby a odborná reflexia jeho opier je pomerne povrchná –táto práca je pokusom o jednu z možných ciest, ako tieto diela skúmať. Anotace anglicky Das erste Bühnenwerk von Juraj Beneš Cisárove nové šaty(Des Kaisers neue Kleider), vollendet in 1966, war seine Abschlussarbeit an der VŠMU (Musikhochschule) in Bratislava. Die Uraufführung fand am 29. März 1969 im Slowakischen Nationaltheater statt. Das slowakische Opernschaffen der 60er Jahre sowie der fachliche Diskurs waren grundsätzlich konservativ. Das Opernmodell des späten 19. Jahrhunderts, basierend auf Identifikation der Zuschauer mit den Figuren, war allgemeingültige Norm. Beneš hat im Gegenteil ein nicht-illusionistisches, an Igor Strawinskys Le rossignoloder Histoire du soldatdeutendes Opernmodell verwendet. Grundelemente seines Konzeptes waren Autonomie der musikalischen Ebene, nicht-psychologisierende Verwendung der Motive, musikalische Formen der absoluten Musik sowie ein allbekannter Stoff als Basis. Die Musik ist motivisch kompakt und nach wenigen Motiven aufgebaut, die ohne kausale Zusammenhänge fragmentiert und kumuliert werden. Die Handlung besteht aus zwei Linien: die Sprechrolle der Žena (Frau) mit surrealistischen Texten vom Komponistenund drei statische Situationen aus Andersens Märchen. Trotz der überwiegend grotesken Ästhetik des Werkes wechselt Beneš in der letzten Szene auf romantische, kathartische Musik und problematisiert daher die Werkinterpretation. Das Werk wurde von Július Gyermek inszeniert, der beide Handlungslinien in ein kathartisches, den Sieg der Wahrheit jubelndes Ende zusammengefügt hat. Der Komponist hat aber diese Szenedem Klavierauszug nachursprünglich als grotesk-absurdes Theater ohne Akzentuierung irgendeiner Botschaft konzipiert, obwohl die Schlussmusik eher das Gegenteil bestätigt. Dieses Problem zeigt die Grenzen einer analytischen Werkinterpretation: die Theater-und Musiksprache von Beneš war zu jener Zeit noch unreif und daher ist die Entschlüsselung der Autorenintention problematisch. Die Rezeption des Werkes seitens der Kritik war positiv, obwohl in den Texten eher Impressionen als fundierte Argumente zu finden sind. Ein Paradox ist die positive Aufnahme des Werkes des nicht nur ästhetisch, sondern auch politisch subversiven Werkes durch prokommunistische Kritiker –ein Phänomen, das sich in der Rezeptionsgeschichte weiterer Opernwerke von Beneš wiederholt. Juraj Beneš war kein „nationaler“ Schöpfer „nationaler“ Musik und die Reflexion seiner Opern in der Fachliteratur ist oberflächlich. Dieser Text ist ein Versuch, zu den spärlichen Texten beizutragen und einen möglichen Weg der Reflexion seiner Werke vorzuschlagen. Soubory Žádné záznamy... Copyright 2008 Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity Webdesign tvorba WWW Firmadat 3121669